Doufám, že si nebudete myslet, že jsem placeným agentem Levných knih, ale dovoluji si opět doporučit jednu knížku dostupnou u zmíněné firmy za krásných 29,- Kč. Na svou obhajobu bych rád uvedl jen to, že se o Jihočeších někdy říká, že to jsou Skotové vyhnaní ze Skotska pro lakotu. Ale zpět k tématu, chtěl bych upozornit na výbornou autobiografii amerického historika Richarda Pipese.

 

Tento zajímavý člověk dal své knize podtitul „Paměti nezařaditelného“, a jeho stručný životaběh snadno vysvětlí proč. Polský Žid, narozený na polsko-československých hranicích, v Těšíně, silně ovlivněný německou kulturou, který uprchl před nacisty přes fašistickou Itálii a následně zakotvil ve Spojených státech, kde vystudoval, stal se harvardským profesorem, úspěšným spisovatelem a poradcem administrativy Ronalda Reagana. Žid v Polsku, přistěhovalec v USA, konzervativec v liberálních akademických kruzích, antikomunista mezi vzdělanci zabývajícími se Ruskem a Sovětským svazem.

 

Pipesovy paměti jsou zajímavým náhledem na situaci Židů v Polsku. Vedle obyčejmých dětských vzpomínek vypráví i o antisemitismu a uvádí na pravou míru některé tradované mýty. Například že antisemitismus nebyl programem Pilsudského vlády jak se často traduje, stejně jako jeho režim nebyl „fašistický“, sice nedemokratický, ovšem celkem svobodný. Přituhlo až po Pilsudského smrti, v nesvobodě i v oficiálním antisemitismu. Stejně tak tradovaný polský antisemitismus paradoxně bujel spíše mezi varšavskými intelektuály než mezi obyčejnými lidmi, sousedy Pipesovy rodiny.

 

Pak však přišla válka, odhodlaný, avšak krátký vzdor polské armády, a německá okupace. Pipesovi rodiče naštěstí na nic nečekali a za dobrodružných okolností prchli přes Itálii do USA. Zde se po nelehkých počátcích a službě v americké armádě nakonec zapsal na univerzitu, vystudoval, oženil, a zahájil akademickou kariéru, která byla spojena s Harvardovou universitou. A zde začíná pro nás asi nejzajímavější část, náhled do amerického akademického prostředí padesátých až devadesátých let, této pohnuté doby západní „kulturní revoluce“, přehodnocování všech hodnot, nástupu politické korektnosti, multikulturalismu a všeho toho, co dnes ničí západní civilizaci. Pipes oslavuje americké university padesátých let (a Harvard především), jejich apolitičnost, odbornost, přitažlivost pro vzdělance z celého světa. V šedesátých letech se však mnohé změnilo- přišla nová generace studentů (a následně profesorů), zajímajících se méně o studium, zato více o politiku, drogy, hédonistický životní styl. A jeden zajímavý postřeh přináší Pipes o této době: nedostatek humoru u mladých lidí, jako by se zapomněli smát. Opravdu, pokud si vzpomenu na dokumenty z šedesátých let, skoro všichni se tváří nesmírně vážně, lesk v očích, Che Guevara na tričkách a spousta pohrdání a nenávisti vůči všemu tradičnímu a západnímu (tedy kromě svobody a blahobytu). Někdy taková poznámka vypovídá o době víc než dlouhé spisy.

 

Pipes se i vzhledem ke znalosti polštiny jakožto slovanského jazyka specializoval na dějiny východoevropských zemí, zejména Ruska, jak carského, tak sovětského. Jakožto člověk s neblahými zkušenostmi s oběma dominantními totalitními ideologiemi dvacátého století (připomínám zákeřný útok Rudé armády na Polsko v roce 1939; jestli si nějaká událost zaslouží název „Dolchstoss“, pak tato) nepodlehl módnímu marxismu a relativismu a dovedl ocenit tu nesmírnou míru osobní, politické i hospodářské svobody, kterou americká společnost poskytovala. Nechápal, jak mohou jeho kolegové hodnotit Sovětský svaz morálně neutrálně, jako normální silnou zemi v zásadě podobnou Spojeným státům, a nevidět zvrácenou ideologii znásilňující vše lidsky přirozené. Jak mohou přehlížet všechnu tu chudobu, nesvobodu, policejní dozor. Sám Sovětský svaz několikrát navštívil a z každé návštěvy se vracel skepčičtější a smutnější ze vší té šedi a prolhanosti. Kritizoval samolibost a skupinové myšlení „sovětologů“, kteří zaprodali vědeckou kritičnost i obyčejnou lidskou slušnost za možnost navštěvovat SSSR, bádat v archivech a účastnit se konferencí. A stejně kritizoval i skupinové myšlení této skupiny vědců, kteří nepřipouštěli skutečnou konfrontaci a diskusi, maximálně občas zdvořile vyslechli extravagantní názor a pokračovali v zajetých kolejích (nepřipomíná vám to něco?).

 

Vždy hájil západní hodnoty a žádal jejich obranu, třebas ozbrojenou. Svými kolegy byl označen za „studenoválečníka“, což s hrdostí přijal, neboť považoval studenou válku za rozumný kompromis mezi kapitulací před Sověty a mezi jadernou apokalypsou. Bil na poplach, když SSSR shromažďoval konvenční i jaderný potenciál, a varoval, že komunisté se nespokojují s doktrínou soužití a vzájemně zaručeného zničení, ale zvažují všechny možnosti a chtějí jadernou válku vyhrát, pokud by k ní došlo. A že posilování jaderného arsenálu za podmínek jaderné parity není ničím jiným než aktem agrese. Své názory dostal šanci obhájit jako vedoucí „týmu B“, který měl zhodnotit sovětskou strategickou doktrínu a vyvrátit některé mýty a neopodstatněně optimistické závěry představované CIA, která sestavila „tým A“ (argumenty „týmu A“ tehdy zkušení historici a vysloužilí generálové a admirálové Pipesovy skupiny  rozmetali). Třebaže práce „týmu B“ nebyla zcela doceněna a přijata americkou vládou (však se psala sedmdesátá léta), přeci jen získal jisté renomé, které vyústilo v jeho dvouleté působení ve Washingtonu na začátku osmdesátých let jako poradce nového presidenta Ronalda Reagana. Jako historikovi se mu tak naskytla neocenitelná příležitost „být při tom“, když se dělají zásadní politická rozhodnutí a co všechno je ovlivňuje. Svou politickou činnost však ukončil podle plánu (Harvard poskytoval volno na maximálně dva roky), akademická práce jej přeci jen naplňovala více. Z Washingtonu se vrátil jako celebrita a jeho věhlas vzrůstal úměrně s děním osmdesátých let, kdy Gorbačov svou perestrojkou přiznal, že v Sovětském svazu přeci jen není vše tak skvělé a stabilní, jak hlásali komunisté a levicoví intelektuálové na Západě. Zhroucení sovětského impéria mu mohlo přinést již jen obrovský pocit zadostiučinění.

 

Richard Pipes napsal řadu článků, odborných pojednání i širší veřejnosti přístupných knih. Česky vyšlo „Rusko za starého režimu“ a „Dějiny ruské revoluce“ a obě jsou skvělé. Levičákům nedoporučuji. Poslední knihou, kterou jsem od autora četl, je nedávno vydané „Vlastnictví a svoboda“ , brilantní analýza o vztahu mezi majetkoprávní jistotou a osobní a politickou svobodou; tento vztah přibližuje na rozdílech mezi politickým, hospodářským a právním systémem i historickým vývojem Anglie a Ruska. Zřejmě tušíte, k jakým závěrům došel, jaké myšlenky obhajuje a jaké pobouření v intelektuální veřejnosti vyvolal. Vřele doporučuji, bohužel tentokrát pouze v Drahých knihách (myšleno samozřejmě s nadsázkou, cena je zcela přiměřené kvalitě obsahu i provedení – všechny tři knihy vydalo Argo).

 

Richard Pipes, Vixi. Paměti nezařaditelného, vydala Mladá fronta v roce 2005