Před nedávnem jsem měl konečně možnost vidět pozoruhodný americký film „Kult hákového kříže“ (v originále „American history X“). Přestože se jedná o snímek starý přes deset let, jeho téma je stále aktuální. Pojednává o nacismu, rasismu a skinheadském hnutí v postmoderní Americe. Nejedná se o povrchní dílo odsuzující kožolebé omezence, ale postoje a závěry, které zaujímá, jsou silně politicky korektní, přes tabuizovaná slova, která jinde jen tak nezazní.

Děj filmu je prostý, znalci mohou následující odstavec přeskočit. Mladý Danny Vinyard napíše obdivnou školní esej o Mein Kampfu, která je pochopitelně odmítnuta a místo ní má napsat pojednání o svém starším bratru Dereckovi, který je momentálně ve vězení. Retrospektivní formou se pak rozvíjí příběh celé rodiny. Bratrům zastřelí černošský drogový dealer otce, profesionálního hasiče, přímo při výkonu služby. Rozhořčený Dereck se přidá k nacistickým skinheadům, účastní se pouličních bitek a nakonec zabije dva černošské zloděje, kteří mu kradou auto zděděné po otci. Díky Dannyho výpovědi dostane jen krátký trest; ve vězení pak zjišťuje, že ne všichni černoši jsou špatní a ne všichni běloši dobří (jemný eufemismus). Po návratu z vězení se Dereck snaží se svou minulostí skoncovat, ale není to tak snadné.

Co je však politicky korektního na filmu, kde tolikrát zazní „fuck“ i „to slovo“, tedy negr? To, jak působí na emoce diváků. Filmy samozřejmě působí na city, zde však velmi manipulativně a rafinovaně. Některé postavy jsou skutečně tupí rasisté – všichni negři a židi bez výjimky jsou špatní a nepřátelé; Dereck však takový není. Jeho argumentace a světonázor jsou promyšlené a podložené fakty, a myslím, že s nimi souhlasí většina bílých pracujících středostavovských Američanů, třebaže by se to báli veřejně přiznat. Názorná je ostatně diskuse s korektním židovským liberálem, který blekotá něco o sociálním vyloučení a pak raději kroutí hlavou, slyší-li „to slovo“. Zde je ona manipulace – názory, které (vy bílí Američané) zastáváte, zastávají i skinheadi a vy byste se jistě nechtěli ocitnout na jedné lodi s takovými odpudivými lidmi. Tedy ryzí PC – nikoli argumentace, ale moralizování.

A druhý výrazný moment – když se Dereck rozhoduje skončit s nacismem, říká, že už je unavený, že už toho má dost, že už nechce být pořád jenom naštvaný. Tedy nikoli vědomé racionální uznání nepravdivosti a špatnosti svého světonázoru, ale vyčerpání a resignace. Zde PC podsouvá, že veškerý odpor je marný, že stejně nemůžete nic změnit a pouze ublížíte svým drahým i sami sobě. Raději pohodlně plout s proudem, neprovokovat, poslouchat, pracovat a platit daně na všechny ty uvědomělé, svobodomyslné, liberální a pokrokové.

Toto by mělo být asi hlavní poučení z filmu pro čtenáře eurábie.cz. Nevyčerpat se. Nenávist je zcela přirozený cit, nikdy se nedá z lidského myšlení vymýtit, přestože mnohá náboženství se ji snaží alepoň trochu omezit prostřednictvím modliteb či meditací. Je to však cit velmi silný a může lidskou duši spálit na prach. Pokud chceme zastavit islamizaci, nepotřebujeme (zatím ještě) požár, po kterém zůstanou jen haldy popela. Potřebujeme mírný a pravidelně živený oheň, anebo doutnání, které se v případě potřeby může rozhořet. Bude potřeba trpělivosti a vytrvalosti, nikoli efektního vzepětí a nevyhnutelného ochabnutí. Nenávidět islám, masovou imigraci i politkorektní elity je oprávněné, pochopitelné i obhajitelné. Ale nenávist nevydrží dlouho, stejně jako zamilovanost; snadno vyústí do hořkého cynismu. Věc je příliš vážná a zaujatých a informovaných lidí je příliš málo. Dávejme si pozor.